O Libuši

maskot_standard_twitter_tinyVšechny vás srdečně zdravím! Předpokládám, že mě, Libuši, vrchního poníka celé Czequestrie, všichni znáte.

Přesto že jsem velmi zaneprázdněna správou celého města Prahy, můžete mě zastihnout na tom novém komunikačním kanále, kterému říkají „Twitter“… Tedy, ne že by „pípátko“ neznělo roztomile, leč doteď mi nejde do hlavy, jak spolehlivým nositelem zpráv může být hejno modrých ptáčků… Každopádně, zatím se zdá, že dovedou svou práci zastat celkem dobře. Takže, zde máte odkaz: https://twitter.com/MissLibussa

A pro ty z vás, kteří lační po historii a minulost je důležitá část jejich životů, poodhalím prostřednictvím této stránky něco z té své. Takže, abych to zbytečně neprotahovala, pohodlně se usaďte a slyšte můj příběh:

Část první

V dobách, kdy země poníků pustošil svár a zima, Kancléř Puddinghead, Princezna Platinum a Komandér Hurricane nebyli jediní, kdo se rozhodli jít hledat novou zemi.
Bylo tomu krátce po jejich odchodu, kdy se bratři vojvodové, starší earth pony Čech a mladší jednorožec Lech, setkali u jednoho stolu. Byli již znechuceni neschopností svých vládců domluvit se na diplomatickém řešení. Po dlouhé rozpravě se rozhodli vzít svůj lid a zkusit své štěstí jinde.

Dny a noci putovali přes pustinu zamrzlého moře. Zásoby jim pozvolna docházely a naděje s každým dnem cesty pohasínala. Přesto po dlouhé, strastiplné pouti konečně dorazili k břehu země, kterou nikdo z nich nepoznával. Čerstvé pastviny konečně nechaly výpravě odpočinout a nabrat síly. Mnozí poníci se tehdy rozhodli zůstat, leč bratři Čech a Lech měli jiné plány…

Chtěli se dostat dál, do centra země, dále od svých rodných, nyní zamrzlých, polí. Do míst, která budou v bezpečí od rozmarů přírody. Uplynulo mnoho a mnoho dní než spočinuli na úpatí hory, dnes známé jako Říp. Čech, již znaven cestou stejně jako jeho poddaní, při rozbřesku vystoupil na horu, aby stanovil další směr cesty. Na jejím vrcholku ale pochopil, že další cesty již není třeba. Našli svou zemi zaslíbenou. Zemi ze všech stran chráněnou horami, plnou úrodných pastvin, krásné přírody a jiskrných řek. Potěšen tím co vidí secválal z hory a šel svému lidu oznámit šťastnou novinu. Poníci jásali a rozhodli se na jeho počest pojmenovat novou zemi Czequestrie!

Zde žili v míru, porozumění a přátelství. Dávno zapomněli na dávné sváry, které je sužovaly v rodné zemi. Nic ale nevydrží věčně a spravedlivý Čech začal stárnout. Staré křivdy v tu dobu znovu postupně vypluly na povrch. Čech, který seznal, že již nemá sil na urovnávání sporů, se rozhodl odejít na odpočinek a předat své žezlo svému mladšímu bratrovi. Ten však, k překvapení všech, tuto čest odmítl. Již dlouhou dobu byl jeho přítelem nadaný mladý jednorožec jménem Krok. Lech věděl o jeho jedinečném talentu poznat pravdu a řešit každý svár. Jmenoval tedy Kroka vojvodou a soudcem stáda Čechů.

Žádný spor, žádný svár, jeho zraku neunikl a poníci z širokého okolí k němu chodili pro radu a pomoc. Tehdy se přátelství do zemí Českých navrátilo.

Krok měl za své vlády tři dcery, každou nadanou a lidem milovanou. Nejstarší z nich byla Kazi. Její magie dokázala léčit i ty nejtěžší nemoci a v rostlinách a bylinkách se vyznala jako málokterá zebra. Druhou narozenou byla Teta. Dokázala mluvit s duchy přírody a vyznávala staré magické tradice. Nejmladší z nich byla Libuše. Po svém otci zdědila smysl pro spravedlnost a její magie dokázala překročit hráze času a zjevit věci, které v budoucnu nastanou. Její nadání pro věštby jí přinesly její cutiemark − astronomické hodiny, podle kterého byl na její počest později vyroben Pražský Orloj.

(autor: Darm)

Část druhá

Libuše nikdy nezapomene na první z jejích vizí. Bylo zrovna výročí dne, kdy Praotec Čech stanul na Řípu. Celý den se slavilo – z kvítí se splétaly ladné čelenky, jedla se ta nejšťavnatější tráva s lesním medem a večer se za zvuků strun tančilo až do padnutí. Večer pak lehla do trávy a pozorovala hvězdné nebe nad hlavou. Jak ho tak pozorovala a přemýšlela o životě, najednou jakoby se odhrnula opona – hvězdné nebe ustoupilo a  místo něj spatřila něco, co ji hluboce zasáhlo. Viděla, jak její zemi zaslíbenou zaplavuje to, před čím Čech s Lechem utíkali – nesvár a nepokoj. Nejen to – viděla také příchod lidí. Ti se sebou přinesli zručnost earth poníků, vzdělanost jednorožců i volnost pegasů. Ve své vizi viděla, jak se i bez magie a znamének poníkům vyrovnávají a jak je překonávají. Viděla však také, k čemu lidský rozvoj povede – k válkám, chaosu a nenávisti.

Toto vidění ji převelice sklíčilo. Když to viděly její sestry, vzaly ji v objetí a ona jim všechno vypověděla. I ony s ní zaplakaly. Když jim i poslední slzy zaschly na tvářích, podívaly se na sebe a ve svých pohledech viděly odhodlání: tahle věštba se nesmí vyplnit. Bylo jim jasné, že nástupu lidí, rozbrojům a válkám    žádný poník docela nezabrání. Vždyť když jejich předci nezabránili sporům mezi poníky, jak by ony mohli zabránit nesvárům mezi lidmi?

Muselo však existovat i jiné řešení. Daly tedy hlavy dohromady a vymyslely mocné kouzlo, takové, které dosud nemělo v historii jejich národa obdoby:

Existence poňstva měla být lidem navždy zatajena. Stopy po ponících lidé přehlédnou, záznamy samy zmizí, a pokud by chtěl o ponících někomu povědět, nepodaří se mu to. Pokud by měl člověk poníka spatřit, bude se mu jevit nikoli jako poník, ale jako člověk a lehko na ten pohled zapomene.

Toto mocné kouzlo mělo navždy zajistit bezpečí poníků.

Teta vzala své nejmocnější lektvary a kolem Libuše vysypala tajemnými bylinami magický kruh.

Kazi se poradila se svazky březové kůry, na kterých byla zapsána mocná a prastará kouzla jejich národa.

Společně pak obě sestry začaly obcházet kolem Libuše. Z jejich rohů se počaly formovat magické proudy, které kolem Libuše vytvořily spirálu. Když se dotkly jejího rohu, zvedly ji najednou do vzduchu a kolem Libuše se utvořila koule oslepujícího světla. V tu chvíli dostala Libuše další vizi:

Viděla město veliké, rukama člověka utvořené, poněcím umem poznačené. V něm se svorně procházeli lidé i poníci, bok po boku. Lidem se poníci jevili jako jedni z nich. Poníci se s lidmi bavili, naslouchali jim, radili. V národě, ve kterém období míru a prosperity vždy hrozily vystřídat chaos a soužení, byli poníci silou, která ze svého utajení vedla k sílící moci přátelství a harmonie.

Když Libuše znovu klesla k zemi a kouzlo bylo dokonáno, objevilo se na jejím těle něco, co tam předtím nebylo – její znaménko. Symbol orloje značil její propojení s proudem času a s během života.

Za chvíli kolem ní bylo plno poníků, dožadujících se vysvětlení podivného světla a obdivujících její nové znaménko. Když sestry společně oznámili poníkům velikou věc, která se odehrála, vystoupil jejich otec, vojvoda Krok, a jmenoval svou dceru kněžnou.

Od té doby Libuše vládla moudře a spravedlivě a očekávala příchod lidí. Kouzlo mělo také jeden efekt, který sestry nezamýšlely – zatímco ony postupně přešly z mladosti v zralost, Libuše nestárla. Síla kouzla ji udržovala navždy mladou. Bylo pro ni těžké vidět svou rodinu a přátele odcházet na onen svět, jejich místo v jejím srdci však vždy zaplnil někdo z jejího utěšeně se rozrůstajícího národa.

A lidé přišli. Přišlo jich mnoho a usídlilo se vedle poníků. Soužití nebylo vždy lehké, ale na každé zlo dokázala kolem sebe nalézt dvakrát tolik dobra.

Postupem času jí začalo docházet, jak zraňující dovedlo kouzlo být. Poníci se zamilovali do lidí, kterým nemohli svou lásku vyznat plně. Často jí připadlo, že víc dobra by mohla vykonat veřejně, nežli tajně.

Odebrala se tedy pro radu na místo, ze kterého před tak dávnou dobou její národ odešel – do Equestrie. Tam spatřila mocnou sílu magie přátelství. S její pomocí dokázala kouzlo zmírnit tak, aby šlo některé z lidí zpravit o existenci poňstva. Ti pak za pomocí fantazie a nového prostředku zvaného “televize” začali šířit myšlenku přátelství a poníků nejen v jejím národě, ale po celém světě.

Kdoví, možná některý poník sedí hned vedle tebe. Možná, že i tebe si Libuše vybere, abys jí pomohl vstříc vizi lepší budoucnosti!

(autor: Iluzon)